Přestože podle mnoha filmových kritiků prožívá současná česká kinematografie krizi, tituly, které jsme vybrali do sekce „Nové české filmy“, zcela určitě zasluhují pozornost. Diváci budou moci konfrontovat nejnovější díla uznávaných mistrů jako Jan Švankmajer, Jan Hřebejk nebo Jan Svěrák s filmy debutantů anebo s dokumentární tvorbou, která na rozdíl od hraných filmů nadále sklízí úspěchy v zahraničí. O Švankmajerově snímku „Hmyz“ a trilogii „Zahradnictví“ Jana Hřebejka a Petra Jarchovského jsme psali nedávno, ale je tu ještě nostalgická komedie Jana Svěráka „Po strništi bos“. Režisér zfilmoval další knižní předlohu svého otce Zdeňka Svěráka, který v ní vzpomíná na své dětství, konkrétně na období Protektorátu Čechy a Morava, kdy se jeho rodina přestěhovala k příbuzným na venkov, aby tam přečkala válku. Osmiletý hrdina filmu Eda Souček musí svým vesnickým vrstevníkům dokázat, že si zaslouží místo v jejich středu, poněvadž život na vesnici se řídí zcela jinými pravidly než ten ve městě. Pro fanoušky Svěrákovy „Obecné školy“ je to jakási „povinná četba“. Kromě této trojice novinek si stojí za to zapamatovat i jméno Václava Kadrnky, jehož „Křižáček“ triumfoval v loňském roce na MFF v Karlových Varech. Jde o historickou road movie inspirovanou básnickým dílem Jaroslava Vrchlického.

Mezi dokumentárními snímky převládají filmové portréty, jejichž tvůrci obrátili pozornost kamer jak na známé osobnosti, tak na kontroverzní postavy. K těm prvním se řadí Soňa Červená, světově proslulá operní pěvkyně a také Jiří Brdečka, scenárista, animátor a tvůrce filmového univerza, jehož fenomén svým dokumentárním pohledem přibližuje Miroslav Janek. K posledně jmenovaným bychom měli přiřadit i vůdce paramilitární organizace Slovenskí Branci, jejichž aktivity se vymykají kontrole státu. Když Jan Gebert začal pracovat na svém celovečerním dokumentu „Až přijde válka“ a své první režijní výsledky prezentoval během mezinárodních filmových trhů, téma filmu bylo uznáno za příliš lokální a bez potřebného potenciálu úspěchů v zahraničí. Tváří v tvář rostoucí vlně nacionalismu v Evropě se však o film náhle začaly zajímat bezmála všechny velké filmové festivaly a jeho světová premiéra se nakonec uskutečnila na letošním Berlinale.

Podobný problém ve svém filmu „Svět podle Daliborka” adresuje režisér Vít Klusák, tvůrce mj. polským divákům dobře známého dokumentárního filmu „Český sen“. Tentokrát, jak napovídá podtitul, filmař přichází s „dokumentárním portrétem něžného neonacisty“ Dalibora. Titulní protagonista, přestože už oslavil třicátiny, stále bydlí se svou matkou. Osamocený a špatně placeným zaměstnáním lakýrníka rozčarovaný Dalibor si své frustrace léčí na internetu. Natáčí amatérské filmy, v nichž hraje hlavní roli motiv smrti. Sympatizuje s krajní pravicí, vykřikuje rasistická hesla a věří spikleneckým teoriím. Ve svém pokoji si vyvěsil nacistickou vlajku. Tak, jako ve svých předchozích dokumentech, ani tentokrát Klusák neváhal zasahovat do chování svých protagonistů a snoubil metodu dokumentárního pozorování s inscenovanými scénami, čímž vyvolal diskuzi o hranicích mezi pravdou a fikcí.

Mikołaj Góralik