Pane Maciejewski, jaký je to pocit získat cenu Polského institutu filmového umění (Polski Instytut Sztuki Filmowej; dále též PISF) už druhý rok za sebou?

Především je to velké překvapení. Je nutno si uvědomit, že pro nás – novináře spjaté s filmem – neexistuje žádná jiná cena, respektive určitě ne žádná natolik prestižní cena. Jestliže jsem ji tedy dostal už loni – tehdy to bylo v kategorii Kniha o filmové tematice, a to společně s Barbarou Hollenderovou –, tak letošní nominaci už jsem přijal s klidem. Usoudil jsem, že je málo pravděpodobné, abych tu sošku získal opět já. Nicméně mýlil jsem se a jsem za to rád.

Jak už jste zmínil, minulý rok jste sošku obdržel za nejlepší knihu o filmové tematice, zatímco letos jste bodoval v kategorii Filmová kritika. Máte z letošní ceny větší radost? Mají pro vás ty kategorie význam?

Ne, pokládám je za rovnocenné. Svou profesi dělám už řadu let, bez přestávek, bez dovolených, aniž přemýšlel, že bych mohl v životě dělat něco jiného. A výměnou za to mi tahle má vášeň – filmová kritika je pro mě totiž skutečnou vášní – přináší opravdu mnoho dobrého. Ta cena je pro mě určitou sumarizací, potvrzuje, že se vyplatí být sám sebou, vyplatí se být odvážný, říkat, co si člověk myslí, a mít vlastní názor. Krom toho se domnívám, že cena PISF je oceněním pro skutečné fanoušky polské kinematografie a právě tak ji chápu i já – jako docenění mého vztahu k naší domácí filmové tvorbě.

Jaký je dnes podle vás význam filmové kritiky? A jak se v průběhu doby proměnil?

Zdá se mi, že když jsem začínal, bylo vše jednodušší. Už na gymnáziu jsem psal do časopisů Film a Kino, pak do časopisu Tygodnik Powszechny, ty moje texty zřejmě nebyly špatné a tenkrát to stačilo, aby si člověka povšimli. Člověk nemusel usilovat o sebepropagaci, Facebook ani Instagram neexistovaly – byla jen komunikace spočívající v analyzování a interpretaci filmů. Pro někoho, komu se nedostává průbojnosti a kdo postrádá schopnosti udělat si reklamu, to byla nepochybně lepší doba. Navíc se mi zdá, že to, co jsme psali, tehdy mělo větší ohlas.

Myslíte si tedy, že být filmovým kritikem dnes je obtížnější?

Ano, a to ani nemluvím o tom, že filmoví kritici – tedy kritici, kteří by byli všeobecně známí a mohli se tím živit – už v podstatě nejsou. Postupem času jsem si osvojil základní pravidlo: aby člověka tato profese uspokojovala, je nezbytné být hodně všestranný. Nemám problém uspořádat tiskovou konferenci, napsat reportáž, spravovat facebookovou stránku, zorganizovat festival nebo psát knihy – jsem schopen na obstojné úrovni dělat všechny tyto věci, které souvisejí s mou profesí. Snad proto mi toho tolik dává zpět.

Přes to všechno ale – a v době kritiků, kteří se věnují hlavně postování fotek na Instagram, se to snad může zdá prostoduché a dětinské – je pro mě stále ještě základem této profese psaní: tradiční recenze, reportáže, zprávy či rozhovory. Právě styl psaní, a nikoli prezentování se na videu nebo komentování na Facebooku, mi umožňuje zhodnotit, zda je mi určitý kritik blízký a zda se vyplatí zapamatovat si ho. A třebaže bych dnes sám už nemusel psát, chci to dělat, stále je to pro mě důležité. Jsem přesvědčen, že filmový kritik je především člověk, který tu filmovou realitu popisuje.

[Hovořila Anna Maślanka, přeložil Martin Veselka]

Fotografie: Łukasz Maciejewski s cenou Polského institutu filmového umění. Zdroj: PISF