1. Co máte na české kultuře nejraději? S čím si ji spojujete?

Myslím, že českou kulturu si vždycky budu spojovat se Švejkem. Je to hlavně proto, že jsem v polovině sedmdesátých let připravil adaptaci tohoto románu pro lodžské divadlo Teatr Powszechny a hlavní roli jsem svěřil Romanu Kłosowskému, který byl tenkrát mimořádně populární a navíc byl „lidový“ v českém stylu. Naučil jsem se tehdy Haškův román prakticky nazpaměť, strávil jsem s ním totiž několik měsíců a přemýšlel, jak z osmi hodin četby udělat nanejvýš tři hodiny divadelního představení. Ale nebyla to pro mě žádná muka, ba právě naopak – nořil jsem se do toho románového světa s opravdovou radostí.

Rád bych při této příležitosti zmínil ještě jednu věc. Když jsem se bavil s českými, slovenskými nebo československými režiséry, vždycky mi říkali, že nás Poláky obdivují za filmy plné romantiky. A já jim na to vždycky odpovídal: my vás zase obdivujeme za to, že se umíte sklonit nad obyčejným člověkem. Záviděli jsme si navzájem, přitom nejvíc známých jsem měl právě mezi českými filmaři, cítili jsme určitou jednotu. Nekopírovali jsme své filmy, každý jsme měli jiný styl, ale byli jsme si blízcí ve smyslu toho, že jsme pojednávali o nejdůležitějších věcech.

2. Jaký je váš oblíbený český film nebo kniha?

Hned mě napadl jeden film, který se v Polsku bohužel nepromítal v kinech. Mám na mysli Markétu Lazarovou režiséra Františka Vláčila. Pustili nám ho na filmové škole a vzpomínám si, že to byl šok, úplně jsem z toho oněměl. Měl jsem tehdy českou kinematografii moc rád – Ostře sledované vlaky, Lásky jedné plavovlásky, ale náhle jsem uviděl něco naprosto odlišného: vážný historický film, brutální, drsný snímek, který pojednává o tom, že člověk se z historie vůbec nepoučí, že se neustále dopouští těch samých chyb. Proto mě nijak neudivilo, když čeští kritici po letech uznali Vláčilovu Markétu Lazarovou za nejlepší český film dvacátého století.

3. Jaký máte kontakt s Čechy? Vzpomínáte si, jak to začalo?

Samozřejmě mám za sebou oficiální návštěvy – jezdíval jsem na festival v Karlových Varech, seděl jsem dokonce v porotě na festivalu českých filmů v Plzni, konaly se přehlídky mých filmů v Praze. A taky jsem byl blízkým přítelem Pawła Trzasky, jehož manželka – scénáristka – pocházela z Československa. Hodně jsme se tenkrát v 80. letech setkávali, povídali jsme si, navštěvoval jsem je dokonce u nich doma v Bratislavě. Po Pawłově tragické smrti jsme se bohužel přestali stýkat.

Vzpomínám si také, jak v roce 1977 přijel Jiří Menzel do Polska. Poprvé po delší době ho tenkrát někam pustili, sedm nebo osm let měl zákaz točit filmy. Po skončení oficiálního setkání jsme se bavili v užším kruhu ještě společně s Agnieszkou Hollandovou a dalšími mými přáteli. Menzel nám vyprávěl, jak vypadá situace v Československu ve skutečnosti a jak mizerně se k nim chovají. Probíhalo tam nefalšované umlčování, cenzurování všeho, co v sobě má byť jen špetku svobodného myšlení.

4. Máte nějakou oblíbenou vzpomínku z Těšína?

Ano, jednu takovou vzpomínku bych měl. Když jsem ještě jako dítě jezdíval s rodiči do Jugoslávie, vždy jsme cestou přespávali v Těšíně v hotelu U Jelena (Pod Jeleniem). Vypadalo to tam tak, že chodby uvnitř tvořily halu schodiště a byla tam malá větrací okénka. Těmi okénky bylo vidět dolů do restaurace. Jako malý kluk – bylo mi tenkrát osm nebo deset – jsem vymyslel takovou legrácku: udělal jsem z papíru kuličku a hodil ji tím větracím okénkem do polévky lidem, co jedli. Hned pak jsem okénko zavřel a upaloval do pokoje. Dodnes se to neprovalilo. Jste první, komu o tom říkám.

Dotazník Kina na hranici je cyklus krátkých rozhovorů, v nichž klademe otázky osobnostem ze světa kultury na obou stranách česko-polské hranice. Poláků se ptáme na českou kulturu, Čechů naopak na kulturu polskou. Každý z našich hostů dostává tytéž otázky.

[Rozhovor vedla a sepsala: Anna Maślanka, přeložil Martin Veselka]
[Fotografie: Wojciech Wandzel / Kino na hranici]