Před několika lety se Veronika Janatková náhodou dozvěděla, že její dědeček vlastní lístek na Měsíc. Objevila, že v 60. letech, kdy byl celý svět zachvácen kosmickou horečkou, americké aerolinky Pan Am zahájily registrace k prvnímu komerčnímu letu na Měsíc. A že na seznam zájemců se hromadně hlásili především… Čechoslováci. Tak se zrodil nápad natočit film Lístek na Měsíc, který měl svou premiéru letos – na výročí prvního přistání na Měsíci.

Snímek se promítal mimo jiné na letošním Festivalu Josepha Conrada v Krakově. Při této příležitosti jsme se autorky zeptali na to, před čím chtěli Češi a Slováci utéct na Měsíc, ale také na její filmařské začátky, na aktuální situaci dokumentární kinematografie v České republice a také na to, co ji překvapilo, když se teprve před pár měsíci vrátila do vlasti po patnáctiletém pobytu v zahraničí.

Z vašeho filmu Lístek na Měsíc se dozvídáme, že Československo bylo hned po Spojených státech druhou zemí světa s největším počtem lístků na Měsíc zarezervovaných prostřednictvím aerolinek Pan Am.

Z archivů aerolinek Pan Am, které zkrachovaly v roce 1991, se toho dodnes bohužel nezachovalo mnoho – jen několik zaprášených beden v knihovně v Miami. Dostala jsem je ovšem k dispozici a mohla jsem je podrobně prozkoumat. Narazila jsem v nich na seznam rezervací letů na Měsíc z konce roku 1969, z něhož vyplývalo, že Čechoslováci byli druhým národem světa, pokud jde o počet rezervovaných lístků. Jde však o daný rok, nevím, jak to vypadalo v roce 1970 a později.

Domníváte se, že to souviselo s invazí v roce 1968?

Ano, myslím si, že invaze – a skutečnost, že kvůli ní mnoho Čechů snilo o nějaké formě útěku – zde sehrála významnou roli. Vždyť Pan Am neměl možnost udělat letům na Měsíc v naší zemi jakoukoli rozsáhlejší reklamu. Brzy nato ostatně pod nátlakem státní moci zcela ukončil své působení v Československu.

Později jsme měli kosmonauta Vladimíra Remka, který dostal příležitost letět do vesmíru, a vznikla teorie, že mu to Sověti umožnili v rámci zadostiučinění pro naši zemi za srpnovou invazi. Nevíme, zda tomu tak bylo doopravdy, nicméně taktéž jeho let do vesmíru nepochybně přispěl k rozvoji českých snů o kosmu.

Zpráva o tom, že Češi projevili tak velký zájem o lety na Měsíc, nás zaujala rovněž z toho důvodu, že v Polsku přetrvává stereotyp Čechů jakožto národa, který cestuje nerad. Raději sedí doma nebo v hospodě…

Vážně? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Je to patrně stereotyp, který nikdy nepřekročil hranice. Znám řadu lidí, kteří jej popírají. Myslím, že české sny o Měsíci trochu podnítil zmiňovaný Remek, ale že bychom byli až tak uzavření ve svých domovech a hospodách? Nevím. Vůbec bych nedokázala vhazovat jakýkoli národ do jednoho pytle – nemáme žádné nálepky, pokud jde o Poláky nebo Slováky…

Jak to? Vždyť Poláci – to jsou zloději, pijí vodku…

Ale my tady v Čechách taky hodně pijeme (smích).

Strávila jste 15 let v zahraničí. Odjela jste z České republiky v souvislosti se svou filmařskou kariérou?

Vůbec ne, začínala jsem tam prací na baru. Slovo „kariéra“ mi není nikterak blízké, nedokážu jej vztáhnout sama k sobě. Jsem normálně šťastná, že můžu dělat věci, které mám ráda a které mi umožňují pocítit, že to, co dělám, má smysl – že díky těmto věcem jsem aktivním členem společnosti. Teď to asi zní trochu kýčovitě, omlouvám se. Jeden projekt mě zkrátka přivedl k dalšímu a tak to probíhalo dál.

Ty pobyty v zahraničí vlastně nebyly plánované. V roce 2004 jsem přijela do Paříže původně jen na chvíli a zůstala jsem tam déle. Pak jsem byla mimo jiné v Berlíně a opět – myslela jsem si, že to bude měsíc nebo možná dva, ale bylo z toho několik let.

Jestliže to nesouviselo s vaší prací, tak proč jste odjela do zahraničí?

Chtěla jsem se zdokonalit ve francouzštině. Chystala jsem se ve Francii strávit tři měsíce, ale zůstala jsem tam déle. Proto ve svém životě raději nic neplánuju – všechno totiž zpravidla dopadne jinak, než člověk zamýšlel.

A kdy jste se začala věnovat filmu?

Věnovala jsem se mu už před svým odjezdem z České republiky. Pomáhala jsem na FAMU při produkci krátkometrážních filmů. Díky tomu jsem získala cenné kontakty, měla jsem i trochu štěstí, nějak se mi krok za krokem podařilo dostat se do branže. Nicméně nebyl to žádný plán, studovala jsem politologii, předtím také chemii a toxikologii. Jen těžko se v tom člověk dohmátne nějakého logického plánu.

Letos jste se po tolika letech rozhodla, že se vrátíte do České republiky. Z jakého důvodu?

Upřímně řečeno… Nevím. Jak jsem už řekla, moc toho v životě neplánuju. Nemám tušení, jak dlouho zůstanu v České republice. Dostala jsem nabídku spolupráce s organizací Tranzit, to je taková síť neziskovek, které působí v oblasti umění, a právě chystáme přípravy Bienále současného umění v Praze. Je to projekt na rok, takže do června určitě ve vlasti zůstanu. Pak se uvidí.

Jak se cítíte v České republice dnes, po svém návratu? Jak vnímáte politickou situaci ve střední Evropě…

No, to je úplný bordel.

Pociťujete to nějak i na vlastní kůži?

Díky projektům, na které se soustřeďuji v souvislosti s Tranzitem – mají často sociální a politické vyznění –, jsem v současné době obklopena lidmi, kteří smýšlejí podobně jako já. Necítím se tedy tak, jako kdybych sem spadla z Měsíce. Díky tomu patrně nepociťuji následky aktuální situace tak silně a zároveň mám pocit, že jestliže mí spolupracovníci a blízcí jsou takto aktivní, aktivně působí, tak ještě není všechno ztraceno.

Domnívám se ale, že to zároveň je určitý problém – totiž že žijeme ve svých bublinách lidí s podobnými názory a zájmy jako ty naše. Proto samozřejmě čtu také zprávy a sleduju, co se děje. Ovšem jsem v Čechách teprve pár měsíců, navíc jsem byla pohlcena prací na filmu, takže se ještě nedokážu podělit o nějaké obecnější postřehy o celé společnosti a situaci v zemi.

Takže vás po návratu nic nepřekvapilo?

Byla jsem překvapená situací v celém našem regionu, v této části Evropy, přestože každá země má pochopitelně vlastní, specifické problémy. Dělá mi velké starosti, že teprve nyní, v době 30. výročí transformace, vidíme důsledky toho, jak proběhla a na co jsme se tenkrát zaměřili. Na prvním místě to bylo přijetí kapitalismu a ekonomika, zatímco vytvoření občanské společnosti, angažovanost, byly odsunuty na druhé, třetí nebo čtvrté místo.

Dnes toto pociťujeme, ale jak to ovlivňuje mě osobně – to nevím. Prostřednictvím své práce dělám, co můžu, abych se stala součástí angažované společnosti. To je nejspíš úkol pro každého z nás, musíme být aktivní, pouze tak můžeme bojovat s tím, co se děje.

A pokud jde o kulturu? Funguje české kulturní prostředí dobře?

Ano, tady je situace dobrá – necítím, že by se nás někdo pokoušel tematicky nebo jinak omezovat, žádná cenzura neexistuje. Hovořím o tom pochopitelně z pozice někoho, kdo je ve vlasti jen pár měsíců, ale když slyším, co mi vyprávějí lidé z jiných států, dospívám k závěru, že u nás je to v pořádku. Pevně doufám, že setrváme v Evropské unii. Nedávno jsem byla na semináři, kde jsem se dozvěděla, jaké množství českých projektů EU podporuje.

A co dokumentární film v Česku? Jak je na tom, natáčí se jich hodně?

Velmi mnoho. Pokud si uvědomíme, jak malá je naše česká branže, domnívám se, že jsme velmi aktivní. Přirozeně je to do značné míry zásluha FAMU a jiných institucí jako například Institut dokumentárního filmu. Už od 90. let dokumentaristy podporují a pomáhají jim dosáhnout originální formy, vystoupit za to klasické schéma – několik mluvících hlav a záběry z archivu.

Takže česká dokumentární kinematografie vzkvétá. Přímo odsud z Krakova jedu na Ji.hlavu – vynikající festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Ale u vás to nejspíš vypadá podobně? Podle mého názoru je to i tím, že se dnes tak ostře neodděluje dokumentární a hraný film. Koneckonců v jednom i druhém jde o to, abychom se vyjádřili s pomocí audiovizuálních prostředků. Dobrý film je zkrátka dobrý film.

[S Veronikou Janatkovou hovořili Anna Maślanka a Łukasz Grzesiczak]

Film Lístek na měsíc v režii Veroniky Janatkové se bude promítat na nejbližším Kině na hranici v roce 2020.