Žánr „ztřeštěných“ neboli „bláznivých komedií“ se nám dnes spojí především s kinematografií období tzv. „normalizace“ mezi lety 1969-1989. Právě v těchto letech vznikalo nejvíce komedií, které se zakládaly na bláznivých námětech a v nichž se to hemžilo přehnaně stylizovanými postavami a komediálně absurdním humorem. Kdysi tyto komedie poskytovaly alespoň na okamžik únik od monotónní všednosti, zatímco dnes představují výjimečný portrét své doby. Díky hereckému angažmá oblíbených komiků, množství nadčasových gagů a nedostatku kvalitních současných českých filmových komedií jsou filmy ze 70. a 80. let oblíbené mezi představiteli dalších generací diváků. Festivalové publikum přehlídky Kino na hranici mělo příležitost bavit se během uvedení takových klasických příkladů tohoto žánru jako například „Jáchyme, hoď ho do stroje!“ nebo „Vrchní, prchni!“ a dalších, mj. během legendárních projekcí promítaných přes řeku Olši. Nyní se tyto snímky stanou součástí sekce „Český chillout” („Czeski chillout“), která doprovodí Fórum evropské kinematografie „Cinergia”. Od 23. listopadu do 2. prosince se každý den v lodžském kině Charlie uskuteční série projekcí českých a slovenských komedií, promítaných z 35mm filmového pásu.

Prodavači humoru

Normalizační léta přinesla konec československého filmového zázraku, jak se někdy označuje tvorba filmařů spojených s novou vlnou. Komedie, které se v té době točily, se setkávaly s nezájmem filmové kritiky, intelektuálů i filmových historiků. Jejich tvůrcům byl předhazován eskapismus a nedostatek uměleckých ambicí. Bylo jim vytýkáno, že převzali roli prodavače ze slavné eseje Václava Havla „Moc bezmocných“, který, aby měl svatý pokoj, ve výkladu svého krámku s ovocem a zeleninou vystavil nápis „Proletáři všech zemí, spojte se“. Toto jeho gesto se stalo synonymem chování průměrného občana, pasívního a nevědomého podporovatele režimu. Filmové komedie, v souladu s linií vedoucí strany, také stvrzovaly status quo a zobrazovaly Československo jako zemi plnou blahobytu.

Z pohledu divácky oblíbeného filmu byla ovšem tato dvě temná desetiletí, tj. 70. a 80. léta, obdobím rozkvětu komediálního žánru. Další a další tituly přitahovaly davy diváků prahnoucích po rozptýlení a trhaly návštěvnické rekordy. Přestože panuje názor, že tyto komedie byly určeny především pro domácí publikum, zejména kvůli tomu, že pracovaly se slovním humorem, který odkazoval k místním reáliím a byl tak pro zahraniční diváky nesrozumitelný, řada z nich se dostala i do polských kin. Dnes jsou v Polsku znovu pozapomenuty a k nejčastěji prezentovaným titulům z československé filmové produkce patří právě díla nové vlny. V rámci programu sekce „Český chillout” se tak naskytne příležitost ke znovuobjevení v Polsku méně známých komedií, jako např. „Jára Cimrman ležící, spící“ režiséra Ladislava Smoljaka nebo pohádky „Tři veteráni“ Oldřicha Lipského.

Bláznivé komedie za své označení vděčí nejen kvapnému tempu děje a velkému množství gagů, ale i heterogenní formě, v níž se mísí různé filmové žánry a konvence. Čeští tvůrci tak mohli uvolnit uzdu fantazii a obzvláště rádi a často tak sahali k pohádkovým motivům („Dívka na koštěti“) nebo k dějovým zápletkám z říše science fiction („Zabil jsem Einsteina, pánové…“). Díky cestování časem a alternativním vizím dějin hrdinové těchto filmů zakoušeli to, o čem si mohl průměrný občan socialistického státu nechat jen zdát. Příhody superhrdinů, kteří se vydávají na záchranu světa za pomoci mazaných Čechů, se zde mísí s mnohem přízemnějšími problémy běžných filmových postav, jako byl kupříkladu neodmyslitelný problém komunistické éry – nedostatek bytů. Tyto snímky nám tak o českém smyslu pro humor a národní povaze sdělují více než humoristicky laděné filmy novovlnných režisérů, jež jsou v Polsku považovány za kvintesenci české komediálnosti.

Mikołaj Góralik