Mikołaj Góralik: Donbas se na plátna kin dostává v době, kdy už média na konflikt na Ukrajině zapomínají. Ve filmu se zároveň objevuje téma amatérských videí, která se natáčejí prostřednictvím mobilních telefonů a stále jsou zveřejňována na internetu.

Siergiej Łoźnica: Skutečnost, že média na tento konflikt zapomínají, je vina médií, protože válka stále pokračuje, už čtyři roky se situace nemění. Nedochází k nenadálým eskalacím, ale každý den umírají vojáci obou znesvářených stran. Je to obecný problém médií, protože vycházejí z nutné potřeby zachytit nějakou událost. Jestliže se situace celý den nemění, média jí nevěnují pozornost, protože jde o stále tutéž zpráva. Během natáčení Majdanu (2014) mě například zaujalo, že duchovní různých vyznání každé čtyři hodiny odříkávali modlitby z pódia na hlavním kyjevském náměstí. Avšak v médiích jsem si toho vůbec nevšiml. Víš proč? Protože modlitby nejsou pro média dostatečně atraktivní téma. Jestliže se bavíme o konfliktu na Ukrajině, nemůžeme ovšem média opomenout, protože jak jinak bychom se o něm dozvěděli?

V Donbasu jsem chtěl zachytit odlišné úhly pohledu, oproštěné od zbytečného komentáře. Různé lidi – ať už separatisty, nebo ty, kteří hájí nezávislost Ukrajiny –, to už je pro mě druhotné. Přečetl jsem o tomto tématu řadu článků a měl jsem k dispozici svědectví lidí, kteří byli vězněni separatisty, s některými z nich se mi podařilo si popovídat. Po této zkušenosti jsem se rozhodl, že natočím film o začátku tohoto konfliktu. Nicméně filmy se ve srovnání s mediálními výstupy nedají dělat rychle. Musel jsem napsat scénář, rok jsme strávili tím, že jsme hledali finanční zdroje, následně proběhlo 31 natáčecích dnů a postprodukce, proto má film premiéru teprve nyní.

(...)

Jak probíhala spolupráce s kostymérkou Dorotou Roqueplovou? Kostýmy hrají ve tvém filmu důležitou roli, obzvlášť v situaci, kdy je náročné uniformy obou armád vzájemně odlišit.

Jde o již třetí film, který spolu točíme. Je to úžasná umělkyně, která má velmi dobrý kolektiv spolupracovníků, všichni jsou z Polska. Skutečnost, že uniformy obou stran jsou si hodně podobné, plyne z toho, že se leckdy jedná o tytéž sovětské uniformy. Její práce na filmu Donbas však obnášela i těžší zkoušky. Například i když jsme postavy filmu oblékli tak, jak se oblékají v běžném životě, snažili jsme se zároveň přidat do těch oděvů špetku grotesknosti. Dorota tyto oděvy doplnila drobnými vtipnými prvky, při kostýmních zkouškách jsem často přidal něco i já, ale rozuměli jsme si beze slov.

Další obtížnou otázkou byla míra autenticity – pokud totiž pouze zkopíruješ něco z běžného života, oblečeš postavy do šatů, jaké běžně nosí, může to ve filmu vypadat neumětelsky.  Rozdíl mezi skutečným životem a jeho nápodobou ve filmu musí skutečný filmař umět vycítit – a Dorota to chápe dokonale. Kromě toho ví, jak pracovat s barvou: v Donbasu třeba na konci filmu u kostýmů úplně mizí modrá barva – a to byl její nápad. Divák si takového detailu možná ani nevšimne, ale působí na něj v podvědomé rovině.

Přečtěte si celý rozhovor: www.indiefilm.cz

Filmová projekce "Donbas" 2.05.2019
Divadlo Teatr im. A. Mickiewicza, 16:30
Setkání s Dorotou Roqueplo, 18.30